Nepočujúcej vzpieračky: Strata sluchu ma v športe nelimituje, horšie to je v osobnom živote

Část veřejnosti nemá o ženském vzpírání velké povědomí, ačkoliv loni závodilo v tomto sportu přes sto dvacet žen. A od letošního roku se kvůli velkému zájmu závodnic rozdělila liga žen ve vzpírání na dvě. Vzpěračka Julie Švecová není ale pouze příkladem popření genderových stereotypů, v životě se potýká i se ztrátou sluchu. Je důkazem, že uspět ve vrcholovém sportu může i žena s handicapem.

Vzpírání je založeno na trhu a nadhozu. Trh je více technický a nadhoz silový. Závodů se zúčastňují muži i ženy všech věkových kategorií. Obvyklá představa vzpěračky je žena s výraznou nadváhou. To rozhodně neplatí u několikanásobné mistryně České republiky Julie Švecové, která připravuje každý rok i kalendář vzpěraček v plavkách. Protože v dětství přišla o sluch, je první díl tématického cyklu o handicapovaných sportovcích právě o ní.

1

Foto: allthingsgym.com

V devíti letech vám lekáři zjistili, že špatně slyšíte. Postupně se to zhoršilo až k 99,9 % ztrátě sluchu. V čem vás tento handicap nejvíce limituje?

Neslyším instrukce trenérů, nebo o čem si povídají ostatní na tréninku. Dříve jsem dělala judo a až při vzpírání jsem si zpětně uvědomila, co jsem tehdy dělala špatně. Zatímco ostatním to trenéři asi řekli, já dělala vždy jen to, co jsem viděla a cítila. Ve fyzioterapii jsem v tom ale našla výhodu. Nikdo nedokáže popsat to, co člověk musí prostě cítit. Teorii si načtu v knížce, a v praxi to pak vidím a vnímám.

Takže vás to při sportu a v životě zásadně neomezuje?

Při vzpírání není potřeba sluch, spíš to vadilo u juda. Na závodech se vždy muselo domluvit s rozhodčím, že se mě dotkne, když dá povel k ukončení. Ve vzpírání na mě vždy jenom rozhodčí mávne rukou, když pípne signál, že mohu odhodit činku. Pokud jde o osobní život, tak to je trochu horší. Nemohu například telefonovat. Nebo když se baví více lidí najednou a smějí se, já nevím čemu. Abych zapadla do kolektivu, musím vždy mít u sebe někoho ochotného, kdo mi pomalou artikulací řekne, o čem se kolektiv baví.

Nestalo se vám, že by váš handicap odradil lidi, se kterými jste chtěla navázat nějaký vztah?

Někdy ano, ale beru to jako síto. Komu nestojím za tu námahu, aby mi větu zopakoval, ten pravděpodobně nebude mít zájem o nějaký bližší přátelský vztah. Ti, kteří za to stojí, s mým sluchem nemají problém. U kluků to síto funguje úplně perfektně.

Vzpírání není zrovna typický sport pro ženy. Setkala jste se někdy s předsudky?

Jasně, ze začátku mě od toho každý odrazoval. Hodně lidí mi říkalo, že budu vypadat jako chlap a ať dělám radši nějaký dámský sport. Já se ale vždy věnuji tomu, co mě baví. Vzpírání je pro všechny. Ženy k němu dokonce mají lepší předpoklady než muži (pozn. větší pohyblivost a nižší těžiště) a vzhled je jenom pověra. Proto jsem také začala dělat kalendář vzpěraček, aby tato fáma zmizela.

Nepřemýšlela jste už o založení rodiny?

O založení rodiny jsem přemýšlela už dávno, ale osud tomu chce zatím jinak. Uvidíme, kdy to přijde. Vzpírání mě stále naplňuje a myslím, že ho budu už dělat nějakým způsobem celý život, nezávisle na rodině.

Sportovala jste už od malička, první to byl orientační běh, pak judo, silový trojboj a nakonec už deset let vzpíráte. Nejste vyčerpaná z té neustálé přípravy na závody?

Rozhodně ne. Až do vzpírání jsem vlastně něco jako přípravu neznala. Sport byl prostě jen zábava. I když jsem v Judu závodila, a někdy shazovala kila do váhové kategorie, žádnou speciální přípravou jsem si neprocházela. Ani jídelníček jsem nijak neupravovala. To přišlo až se vzpíráním.

Živíte se vzpíráním?

Neživím, nejsem „vzpěrač zaměstnanec“. Má to své výhody, protože mě nikdo nenutí chodit na dvoufázové tréninky každý den. Jsem jen smluvní sportovec, takže se na závody připravuji sama a po svém. Těžkou přípravu mám třeba jen týden, když jsem na soustředění, tak si to vyloženě užívám. Je to sen, kdy během dne jen trénuji, spím, jím a občas to proložím saunou nebo masáží. O nic se nemusím starat. „vzpěračům zaměstnancům“, kteří to tak ale mají dlouhodobě, to nezávidím. Chápu, že je to vyčerpávat může.

Čím si tedy vyděláváte?

V klubu trénuji čtyřikrát týdně po třech hodinách a trénuji lidi ve vedlejším fitness. Pak trénuji ještě sama, takže toho času moc nezbývá. Některé klienty učím spíše rehabilitační cvičení, ale i s činkami. Vystudovala jsem fyzioterapii a používám ji stále, ale pouze neoficiálně. Plánuji také pořádat semináře vzpírání, ale chci aby to mělo nějakou úroveň, proto jsem zatím u plánování.

Minulý rok jste založila klub vzpírání v Náměšti na Hané. Je obtížné založit si vlastní klub? Co bylo největší překážkou?

Je to těžší, než jsem si představovala, ale to tak bývá. Asi je dobře, že jsem hned nevěděla jak to bude těžké a vrhla se do toho po hlavě. Nejhorší je papírování. Zjišťovat, co vše se musí zařídit, pak to vyřizovat přes úřady, kde jsou dlouhé vyřizovací lhůty a podobně. Jen založit spolek mi trvalo půl roku, a to mi v tom hodně pomohla má škola. Přímo na tohle téma jsem psala seminární práci, a tak jsem mohla využít rady a kontroly zkušených pedagogů. Teď bude nejhorší shánět finance na udržení klubu. Ty se pokusím získat hlavně pomocí dotací a sponzorů. Také bych chtěla rozšířit členskou základnu.

Máte trenérský kurz třídy A, který je nejvyšší v České republice. Členy klubu trénujete vy sama?

Zatím ano, ale časem bych chtěla některé své členy naučit trénovat, abych tam nemusela stále být jen já. První tři členové, kteří začali chodit ještě před oficiálním spuštěním provozu jsou šikovní, tak snad u toho vydrží.

Úspěchů máte za sebou bezesporu několik. Jaké považujete za své největší?

Že jsem se dostala do TOP 10 v historickém žebříčku nejlepších českých vzpěraček. Jednu chvíli jsem dokonce byla osmá, ale už mě zas někdo předehnal. Zároveň mám tento žebříček i jako motivaci ke zlepšování. Také je asi úspěch, že jsem se dostala na Mistrovství Evropy ve třiceti letech a letos jedu už potřetí, když jsem už vlastně veteránka. Možná to bude tím, že mě trénuje veterán Luděk Bečvář, který vzpírá v kuse osmatřicet let. Luděk drží světový rekord v trhu v kategorii nad padesát let do 85 kg, to je 120 kg v trhu.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?

Teď se soustředím hlavně na Mistrovství Evropy, které je začátkem dubna v Chorvatsku a na konci dubna mě čeká druhé kolo ligy žen v Brně. Pak budou závodit mí svěřenci, tak snad podají dobré výkony a příští rok založím ligové družstvo Vzpírání Haná. Samozřejmě ještě musím dopsat diplomku a udělat státnice.

Julie Švecová (*1984) je několikanásobnou mistryní České republiky a členka české reprezentace. Vzpírání se věnuje už deset let a minulý rok si na Malé Hané otevřela vlastní vzpírárnu. Organizuje kalendář vzpěraček a studuje management sportu na Masarykově univerzitě. Od dětství je neslyšící a dorozumívá se odezíráním.

Klára Vašíčková